Aby toho zaměstnavatelé neměli úplně málo v souvislosti s přípravami na novelu zákoníku práce, tak budou muset čelit další novince, a tou je navýšení hodin u odpočinků. A to dokonce o nemalý počet. Pojďme se podívat, co mám namysli…
Víte, co říká český #zákoníkpráce o nepřetržitém denním odpočinku (odpočinku mezi dvěma směnami) a nepřetržitém odpočinku v týdnu?
Nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami:
Ust. § 90 zákoníku práce stanoví, že zaměstnavatel je povinen rozvrhnout pracovní dobu tak, aby zaměstnanec měl mezi koncem jedné směny a začátkem následující směny nepřetržitý odpočinek po dobu alespoň 11 hodin, zaměstnanec mladší 18 let po dobu alespoň 12 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích.
Dále stanoví, za jakých podmínek je možné se od výše uvedeného odchýlit.
Nepřetržitý odpočinek v týdnu:
Ust. § 92 zákoníku práce mimo jiné stanoví, že zaměstnavatel je povinen rozvrhnout pracovní dobu tak, aby zaměstnanec měl nepřetržitý odpočinek v týdnu v trvání alespoň 35 hodin. Nepřetržitý odpočinek v týdnu nesmí činit u mladistvého zaměstnance méně než 48 hodin.
V praxi výše uvedené zaměstnavatelé tedy nastavují tak, že nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami zahrnují do nepřetržitého odpočinku v týdnu. Nicméně #EU má na to jiný názor. Ta jednoznačně říká, že členské státy přijmou nezbytná opatření, aby každý pracovník měl nárok na minimální denní odpočinek po dobu 11 po sobě jdoucích hodin během 24 hodin a dále že členské státy přijmou nezbytná opatření, aby za každé období sedmi dnů měl každý pracovník nárok na minimální nepřetržitý odpočinek v délce 24 hodin a navíc jedenáctihodinový denní odpočinek.
Shora uvedené tak nekoresponduje s tím, jaká je praxe v ČR. Ovšem nejen v ČR. SDEU (Soudní dvůr Evropské unie) se zabýval předběžnou otázkou, o jejíž zodpovězení požádal maďarský soud a jejíž znění je následující:
Je nezbytné, aby členské státy stanovily povinnost zaměstnavatele poskytnout vždy také denní odpočinek v souladu s článkem 3 směrnice, anebo postačí, že je v souladu s článkem 5 poskytnuta týdenní doba odpočinku, pokud je stejná nebo delší než součet hodin stanovených směrnicí pro denní a týdenní odpočinek? Pokud vnitrostátní právo nebo příslušná kolektivní smlouva stanoví „týdenní dobu odpočinku“, která je delší než minimální doba stanovená směrnicí, je členský stát přesto povinen zaručit denní odpočinek? Musí být denní odpočinek poskytnut i v případě, že pracovník nemá v následujících 24 hodinách naplánován žádnou pracovní dobu? Musí dennímu odpočinku nutně předcházet týdenní doba odpočinku?
A odpovědi na výše uvedené otázky jsou zjednodušeně tyto:
→ členské státy mohou poskytnout delší dobu týdenního odpočinku než je doba stanovená směrnicí EU (24 hodin) (převedeno na podmínky ČR: není problém, že zákon zaměstnanci namísto minimálních 24 hodin přiznává 35 hodin),
→ podle EU je minimální denní odpočinek 11 hodin a minimální týdenní odpočinek 35 hodin,
→ chybná je úvaha zákonodárce, pokud sečte 24 + 11 a jako týdenní odpočinek stanoví dobu 35 hodin (podmínky v ČR),
→ pokud zákonodárce jako dobu nepřetržitého odpočinku v týdnu přiznává „velkoryse“ dobu 35 hodin, pak ovšem není možné toto odůvodnit tím, že je v této době započten i povinný 11 hodinový odpočinek mezi dvěma směnami (jednoduše: nemohu „vcucnout“ denní dobu odpočinku do týdenní doby odpočinku).
A co z toho plyne pro zaměstnavatele v ČR?
Že to aktuálně vlastně nedělají dobře, protože…
… velmi jednoduchý počet: 11 + 35 = 46 hodin.
Jedná se aktuálně o diskutovanou problematiku a zákonodárce bude muset na toto rozhodnutí reagovat a zákoník práce upravit.
A tak si dovolím položit řečnickou otázku: Bude v následujícím měsících větší problém povinnost rozvrhovat pracovní dobu tzv. dohodářům (návrh novely) nebo 11 hodin odpočinku týdně navíc? (dovolím si vyjádřit subjektivní a nikoliv předjímající názor, že by snad, aby nedocházelo k příliš velkým změnám, bylo možné jít cestou, že by se zkrátil týdenní odpočinek na 24 hodin a denní by zůstal na 11 hodinách a tím pádem bychom zůstali v udržitelných 35 hodinách, ale kdo ví, jak to celé dopadne…)
Pokud byste měli zájem si vše přečíst důkladně, pak rozhodnutí EU najdete ZDE, včetně odkazu na směrnici z níž vychází zásada 24 + 11.
Autor: Klára Gottwaldová | advokátka | lektorka zákoníku práce | externí spolupráce s HR oddělením | pracovněprávní audity